Tyto případy se dělí na dva odlišné druhy záruky. První se týká tzv. zákonné záruky u běžných občanů, kteří své auto kupují hotově. Druhý se týká tzv. smluvní záruky, se kterou se setkáváme u podnikatelů nebo aut na leasing.
1) Vztah k zákonné záruce (nejčastěji spotřebitelské záruce v délce dvou let) je takový, že prodávající nemůže tuto odpovědnost za vady odmítnout. A už vůbec ne paušálním tvrzením, že montáž (byť schváleného zařízení) automaticky znamená konec záruky na jeho vozidlo. Prodávající, pokud chce své stanovisko důkazně unést, by musel prokázat, že existuje souvislost mezi reklamovanou vadu a neodborným zásahem toho, kdo úpravu vozidla prováděl. Jinak prodejce svou odpovědnost za vady odmítnout nemůže.
2) Co se smluvní záruky prodávajícího týče, tam má prodávající větší prostor. Pravidla smluvní záruky si totiž může "nastavit" tak, aby mu vyhovovala (jejich obsah je totiž předmětem pouhé dohody a nikoli zákonných pravidel). V nich tedy může uvést i tak přísnou podmínku, že každý zásah zvenčí záruku ruší, i když se souvislost neprokáže. Smluvní záruka je tedy otázkou dohody a toho, zda to kupující pří výběru vozidla akceptuje, nebo ne. Smluvní záruka se uplatní všude tam, kde zákonná záruka neexistuje. Například v režimu obchodního zákoníku, tedy v případě, kdy je kupujícím vozidla podnikatel. Také se uplatní v případě vozidel na leasing, neboť i ta jsou pořízena v režimu obchodního zákoníku a tedy bez zákonné záruky. V takových případech nemusí prodávající poskytnout vůbec žádnou záruku - obvykle ale nabízí právě záruku smluvní. A pokud prodávající uvede do záručních podmínek, že každý zásah v podobě přestavby znamená ztrátu této smluvní záruky - a kupující to koupí vozidla akceptuje - není to nic protizákonného.
|
